Юрий Шалин-канибал убийца / Jurij Shalin, pán Temnot

26. 10. 1996
V Sevastopolu u Městského soudu začal výslech v trestní věci 34letého Jurije Shalina, který je obviněn z vraždy a kanibalismu. 23. března 1996 Shalin zabil dva ze svých společníků a jejich maso uvařil.  Další den se setkal se dvěma místními obyvateli, kteří ho k sobě pozvali domů.  Shalin se opil, oba zabil, uvařil a snědl.
Forenzní psychiatři po vyšetření řekli, že je zcela rozumný a ví, co činí.
…………………………

Moskevští stoupenci Sevastopolského kanibala Jurije Shalina snědli svého společníka. Připravili si hranolky z lidského masa s lilkem. U výslechu hovořili nejen o tom, jak jej zabili, ale přidali i recept jak z lidského těla připravit pochoutku i s lilkem.
…………………………

Dvě hodiny s kanibalem

V malém kiosku nedaleko vazební věznice kupuji drahé americké cigarety pro kanibala a jdu do vrátnice. Na sklo přikládám novinářský průkaz. Zachrastila kovová mříž a pouští mě dovnitř.  Za doprovodu policistů procházím nádvoří věznice.  Opět se otevírají dveře a jsem v přísně hlídaném oddělení. Zde, v samovazbě, čeká třicet odsouzených vězňů na smrt...
Můj průvodce mi zakazuje použít fotoaparát, vyťukává tajný kód na panel. Zapnou se speciální kamery, které mě od této chvíle budou všude zaznamenávat. Teprve potom otočí dalším klíčem v zámku.
Dveře z těžkého kovu se otevírají tak, aby mohl projít jen s jednou osobou. Vstupujeme do temné místnosti, spíš komory, kde je Jurij Shalin v poutech. Není tu žádná postel. Na trošku vyvýšeném kousku podlahy je matrace a polštář. Druhá vyvýšená část podlahy slouží jako stůl.
Pozdravil jsem a nabídl mu cigaretu.
Je mu asi čtyřicet let, má černé vlasy, střední postavu a nevypadá vůbec děsivě.  Na ulici by mu asi nikdo nevěnoval pozornost.  Velmi tiše mi řekl, že v poutech nemůže kouřit.
Stojíme asi metr od sebe. Snažím se naladit na jeho vlnu, dostat se do jeho kůže, číst mu myšlenky… to, co mi řekne, je velmi důležité. Je to jeho poslední šance. Napsal dokonce prezidentovi žádost o milost. A pokud si článek přečte někdo důležitý, může mu to zachránit život.  Shalin totiž tvrdí, že je odsouzen omylem a je nevinen.

Tonoucí, se stébla chytá.

Ze začátku hovoří velmi tiše. Nespoléhá se na to, že by mu byl rozsudek zmírněn. Hlas zesílil. Trvá na tom, aby byl uložen spravedlivý trest podle legislativy.  „A jaký trest zasluhuješ?“, ptám se. „Ty ses nedopustil trestného činu?“ „Ne!“, zavrtěl kanibal prudce hlavou. „Tedy chci říci, že jsem čin spáchal ve stavu, kdy jsem za nic nebyl zodpovědný a nemohl jsem sám sebe ovládat.“

Následující konverzace opravdu ukáže, že je Shalin duševně nemocný. Je to až šílené…

„Myslíš si, že s tebou bylo zacházeno nespravedlivě?“ „Ano.“ Shalin ve mně vidí spojence. „Soudní dvůr vydal špatné rozhodnutí na základě špatného vyšetření forenzními psychiatry. Jsem přesvědčen, že kdybych byl v pořádku, nikdy bych nikoho nezabil. Navíc si myslím, že jsem nikoho ani nezabil!“
„Ty že jsi nikoho nezabil?“, ptám se a začínám lehce vyvíjet tlak hlasem. Shalin na mě vykřikl, že nezabil. „To znamená, že nemáš žádnou oběť na svědomí?“ „Mé svědomí je čisté!!“ „Takže jsi nezabil a nejedl lidské maso?“ „Ne, nikoho jsem nejedl.“ Shalin sklonil hlavu a zalapal po dechu. „ Možná jsem zabil…nechci nic popírat…já si totiž nic nepamatuji.“ „To tedy znamená, že si nepamatuješ, jestli jste snědl ubitou oběť či nikoliv.“ „Svědkyně, která tam se mnou po celou dobu byla, mi později řekla, že jsem lidské maso jedl, ale to přece bylo jako, byla to jen imitace kanibalismu.“ Tvářil se nešťastně.
Logicky jsem si říkal, že Shalin je duševně nemocný a že místo pobytu ve věznici měl jít do nemocnice. Nicméně psychiatři o něm prohlásili, že je duševně zdráv.

Ze spisu o jeho trestném činu jsem se dozvěděl, že 22. března 1996 ve 21 hodin a 30 minut byl Shalin opilý v apartmánovém domě číslo 35 ve Stalingradské ulici v Sevastopolu. Tehdy vzal nůž a zaútočil na majitelku a požadoval po ní zlato a dolary.  Majitelka mu řekla, že žádné peníze nemá.  Svlékl ji, přivázal ke stolu a bil ji surově pěstmi. Strčil jí nůž do pochvy a bodl ji nakonec do hrudníku.  Žena ho žádala o ukončení týrání, ale on ji bodl do hrudníku znovu, také do krku, poté žena zemřela.  Uřízl jí obě prsa. Řekl, že jsou místo zlata a dolarů. Sebral veškeré potraviny a láhev vodky.  Z místa činu utekl.

Připomínám Shalinovi vše, co provedl. Zamračil se, na chvíli se stáhl sám do sebe a nakonec se snažil ospravedlnit:
„V předvečer tohoto přestupku (Jurij Shalin nazval brutální vraždu opravdu přestupkem) jsem byl bezdůvodně zadržen policií. Brzy mě propustili a já jsem šel domů. Po cestě jsem potkal kamaráda, který mě pozval k sobě na návštěvu. Doma byla i jeho žena. Požádal jsem ji, jestli by mi nemohl obstarat nějakou přítelkyni. Se svojí ženou jsem již nežil. Řekla, že ano, ale že to bude stát nějaké peníze. Zajel jsem tedy k sobě domů pro peníze a ještě pro akcie. Byla nadšená a zavedla mě do jednoho bytu, kde na mě čekala jeho majitelka … Dál si nic nepamatuji.  K sobě jsem přišel až ráno na autobusové zastávce.  Ve večerních hodinách jsem šel ke známým a vypil si s nimi. Ráno jsem se probudil…tři mrtví…“

Ze spisu: 23. března v 17 hodin se Shalin nacházel v bytě Pavlovových na ulici Krylově číslo 15. Byl opilý. Začal se rvát s Pavlovovem a způsobil mu pět bodných ran, po kterých zemřel.  Zahnal jeho matku a ženu do koupelny, kde tu starší z nich ubil. Odřezal jí genitálie a nutil mladší je sníst. Když to odmítala, surově ji zbil, bodl do krku a podřezal žíly. Žena zemřela na vykrvácení.
Jurij otevřel mrtvoly, vyřízl játra, srdce a plíce, vzal vše do kuchyně, uvařil a snědl. Potom se pustil do genitálií.  Vyřízl je, položil na pohovku, mrtvolu Pavlovova položil znetvořenou vedle nich a vyřízl mu oční bulvy.  Zbytku těla jeho ženy oblékl Pavlovovo oblečení. Potom genitále „znásilnil“.

Nic z toho si samozřejmě kanibal Jurij nepamatuje. Dívá se na mě a říká, že psychiatři se zmýlili, že je jen nemocný a nemůže být souzen.
„Jsem altruista. Pět let jsem se učil hrát na housle a na klavír. Mám uměleckou mysl.  Čtvrtou třídu jsem dělal dvakrát a poslali mě do speciální školy.  A pak léta šla. Byl jsem pětkrát odsouzen. Ale jen jsem kradl. Nikdy jsem nezabil. Neznásilnil. „

Pokládám mu další otázku: „ Za co jste byl přesně odsouzen?“ Jurij se nervózně otáčí na dozorce a říká, že se dostal v jedenácti letech do „toho“ věku, byl uvězněn pro potulku, pil se svými vrstevníky, bydlel s nimi a dělal jim matku, protože mu jich bylo líto.
Jurij pro své dětství hledá ospravedlnění a hovoří o špatné dědičnosti. Tehdy ale nebyl duševně nemocný. No ale nyní…?

Dialog s Jurijem mi připomíná stolní tenis. Míč letí z jedné půlky stolu na druhou a úplně zbytečně. Shalin mi nechce pomoci a já nevěřím v jeho duševní onemocnění.

„Zítra přijde do vedlejší cely k odsouzené ženě kněz. Chtěl by ses s ním setkat?“ Položil jsem mu zcela nevinnou otázku. Shalin ztuhl.  Měl jsem pocit, že v něm najednou vidím dvě bytosti. Jedna bytost dělá vše na popud někoho jiného a není za sebe zodpovědná a ta druhá je připravena přijmout svůj osud a chtěla by zavolat kněze. Nakonec Jurij promluvil.
„Víš, mluvíme o …my neznáme intelektuální úroveň druhých a realitou může být, že oni prostě nechápou svět…“
Shalin se uměl od odpovědi na moji otázku chytře vzdálit. Ale mně se zdálo, že se opravdu velmi bojí kněze.  Ne. Nebude se muset přiznávat, sám sebe považuje za oběť, nikoliv za vraha…

Dívám se mu do očí a chci mu položit důležitou otázku -  jaké že  neznámé síly ho nutily ke zločinu a Jurij jako by něco tušil...začal mumlat velmi rychle a nesouvisle: „Nejste tu proto, abyste hledal pravdu…oni mě prostě dostali…kupilo se to vše mnoho let…ani nevím, za co jsem dostal 18 let…“
„Juriji, ale většina lidí, kteří seděli nebo sedí ve vězení za nějaké lehčí delikty, rozhodně po propuštění nedostane chuť okamžitě zabíjet. Možná tě někdo nutil ty vraždy provést.“
„Ne!!“ Vykřikl Shalin. Jeho pohled se otáčí k fotoaparátu a v očích mu můžete číst hrůzu. Skutečnou hrůzu. Nikdo v nich nebyl. Oči zely prázdnotou.  Jurij je nemocný. Jako by snad ani nebyl kousek ode mě. Vykřikl znovu, že mu to nikdo nepřikázal. Ptám se: „Rozkázal ti to Ďábel??“
„Ne, nerozkázal…“ …Jurij se do sebe ponořil a mlčel. Trvalo to delší čas. Nakonec se rozhodl znovu promluvit.
„ Osmnáct let jsem strávil mezi debily. Víte, oni nic necítí.  Ale já dokážu vycítit, že má někdo epilepsii. Cítím, že se blíží jeho problém. Mám…takový zvláštní cit.“
Najednou bez jakéhokoliv přechodu Jurij zvláštním hlasem povídá: „Snažil jsem se sám sebe zabít dvakrát.  Dvakrát jsem se topil, umíral…nebojím se smrti. Já vím, co bude po smrti.“
„A co bude po smrti Juriji?“

Pauza

Dlouhá pauza a po ní neočekávaná rychlá odpověď. „Bude to všechno dobrý…“

Zdá se, že se Shalin po mnoha letech strávených v cele smrti smířil se smrtí a připravuje se na posmrtný život. Zdá se mu, že smrt je lehká, stejně jako život po ní.

„Šel jsem k psychiatrovi a ptal jsem se ho, jestli mohu zabít. Jen tak seděl a povídá: „Zabiješ-půjdeš do vězení.“ Zeptal jsem se ho, jestli mi může nějak pomoci. Jakkoliv.  A on znovu zopakoval, že pokud zabiju, půjdu do vězení.  Byl jsem ve strašném stresu. Dvakrát jsem sedl na vlak a chtěl utéci z domu. Bůh ví kam… Potom jsem se nějak ztratil sám do sebe…“

Lékaři – psychiatři uznali Shalina normálním, ale on s nimi nesouhlasil. Začal mi vyprávět o svém podivném chování po vraždě.

„Zabil jsem a šel jsem do Centrálního tržiště. Všude kolem mě chodila policie.  Chodím si po trhu. Zabil jsem a dvě hodiny po tom si chodím po trhu?? Nepamatuji si nic. Co se stalo v noci, koho jsem zabil.“

Kanibal se na mě zadíval. Očekával zřejmě nějaké mé sympatie. Já mlčím. Přestal se mi dívat do očí a pokračuje ve vyprávění.

„Ve stejný večer jsem přišel ke známým. Oni bydlí v blízkosti tržiště.  Za své peníze jsem koupil alkohol. Pili jsme a pak jsem od nich odešel. Setkal jsem se s dívkou.  Pozval jsem ji na pití…kdybych měl choutky zabíjet, zabil bych i ji…ale ona normálně odešla z restaurace…zůstala živá a to přece o něčem svědčí…“

“A co se stalo potom Juriji?“

„Nevzpomínám si. Probudil jsem se ráno a měl kolem sebe tři mrtvoly. Byl jsem v šoku. Šel jsem do obchodu a koupil si vodku. Ta dívka, co jsem se s ní večer setkal a pozval ji na pití se mnou seděla na lavičce, kde jsme se opět potkali. Pozvala mě k sobě domů a řekla, že se hodně opijeme. No, šel jsem. Řekla mi, že nejdřív půjde sama, aby se podívala, kdo je doma. Šla. Za pět minut jsem slyšel, že za dveřmi pláče dítě a zřejmě jeho otec něco říkal. Zazvonil jsem. Nikdo neotevíral. Asi bylo zle kvůli tomu, že přišla domů opilá.“

V jeho očích jsem četl otázku.

„Jak to mohla udělat? Proč mě nechala za dveřmi a šla sama domů a už se nevrátila. Celou noc jsem se o ni staral, kupoval jí pití.“ Chvíli se odmlčel a pokračoval. „Kdybych byl vrah, mohl jsem zabít i ji a pak třeba i její dítě.“ Jakoby četl mé myšlenky. Pokud někdo někoho zabije a sní, je přece dávno někde na útěku, schovává se a nejde s cizí ženou do baru a nedoprovází ji domů.

Pokládám mu první hloupou otázku, která mě napadá. „Znáš nějaké takové lidi, kteří zabijí a snědí svoji oběť?“ Zírá na mě nevěřícně a zavrtí hlavou. „Vaše otázka mě šokuje. Protože se na mě díváte z nesprávné perspektivy."

A tak se přiznám, že jsem nevydržel a tu otázku mu položil.  A položil jsem mu otázku další.
„ Byly mrtvoly v tom bytě, kde jste v noci byl?“

„Ano, byly“… Shalin se na mě nenávistně podíval a aniž by uhnul pohledem, pokračoval „ale čin nebyl. Zákon vyžaduje úmysl…a já jsem neměl žádný úmysl je zabít a potom se jít přiznat.“

„Jak ses dostal na policii?“

„ Seděl jsem a čekal na ně.“ Kanibal zvýšil hlas. Podle něj je to velmi důležité. Věří, že je to hlavní důkaz jeho šílenství. „ Po vraždě  jsem šel ke stánku s pivem. Chtěl jsem vodu. Prodával tam bývalý policista. Řekl jsem mu, aby mi dal vodu. Myl hrnky a řekl, že žádnou vodu nedostanu. Pak se na mě podíval a poznal mě. Moje fotografie byla v televizi. Kvůli první vraždě moji tvář zveřejnili. Na dalším místě, kde jsem zabil, policie ještě nebyla.  Šel jsem na zastávku autobusu. Chtěl jsem odjet a vidím, že ze stánku s pivem vyšel nějaký muž. Zeptal jsem mě, jestli jsem Shalin. Řekl jsem, že ano.  Chtěli, abych s nimi odešel do stánku. Svázali mi ruce řemenem. Nebránil jsem se. Prodejce zůstal se mnou a druhý odešel zavolat policii. Ale věděl jsem, že poblíž žádný telefon není. Ten musel hledat, Bůh ví kde… Stručně řečeno, muž odešel a mně se řemen uvolnil a spadl z rukou. Sám jsem si ho nerozvázal.  Zvedl jsem je a vidím, že obchodním se začal třást po celém těle. V kapse jsem měl skládací nůž. Vytáhl jsem ho a řekl jsem, že mu nic neudělám. Bál se, třásl se a nabídl mi vodku. Tak vodu mi nedal a najednou nabízí vodku. Vypil jsem ji.

„Nepokusil ses utéct?“ přerušil jsem Shalina.

„Ne. Všechny dveře byly otevřené. Mohl jsem ho pobodat, ukrást hotovost a utéct!“
A pak jsem uviděl jeho tvář. Otočil se ke mně, celý bledý a v očích měl něco bestiálního. Zdá se, že sám sobě nemůže odpustit okolnosti, za které skončil ve vězení.
„A proč jsi to neudělal?“ Shalin dlouho mlčel, prožíval strašné vzpomínky, postupně se uklidnil a vypadal zase jako „mírný beránek“.
„Zůstal mi poslední smysl života-postarat se o rodiče. Víc nic.  Hledal jsem si i ženu. Nic jiného jsem ve svém životě nepotřeboval. Ani jídlo, ani peníze, ani oblečení. Vím, co je štěstí. A to jsem chtěl. To mi chybělo.“
„A policie přijela rychle?“ vracím Shalina k jeho posledním minutám na svobodě.
„ Ten člověk byl pryč asi dvacet minut. A když přišel, byl rozhořčený, že jim to trvá.“
„Když tě přivezli na policejní stanici, okamžitě jsi se přiznal ?“
„Ano. Dostavili se tam svědci. Od první mrtvoly tři svědci a z druhého přestupku jedna svědkyně.“
Shalinovi se opět změnila tvář. Byla zlá a plná napětí.
„Kdybych chtěl zabíjet, zabil bych všechny  a žádní svědci by přece nebyli. Nic bych přece neztratil.“
„Myslíš si, že jsi vše spáchal v zatemnění mysli?“
„Nevzpomínám si, chápeš? Prostě jsem nemocný. Jak vidíš, zapomínám na všechno. Celý se stále třesu.  Nemohu o tom s nikým hovořit, protože vím, že mi nevěří.  Neměl jsem dobrého vyšetřovatele.  Jsem nevinen, rozumíš? Jsem nevinen.  Když mě k němu přivedli i on mi nalil vodku. Dal mi do ruky i celou láhev.  A pak jsem s ním o něčem hovořil. Asi chtěl mít vše za sebou, abych byl zavřený do cely a dostal smyčku kolem krku.“
„Ale psychiatři dělají málokdy nějakou chybu, nemyslíš? Nevypadáš na nemocného.“

Obličej Shalina se opět mění. Je bledý, obličej děsivý. Ještě vteřinu a vrhnul se na mě. Udělal jsem krok dozadu, vypnul diktafon a rychle opouštím celu pro odsouzence.  Seržant sundal Shalinovi z rukou pouta.  Chmatnul po americké cigaretě, zapálil si ji a dívá se přes mříže směrem ke mně. A v ten moment jsem na jeho tváři uviděl obličej Ďábla.  Zdálo se mi, že kníže Temnot měl podobu člověka.
Shalina našli před 35 lety na prahu nemocnice.  A za 18 let pobytu ve věznicích se změnil v monstrum – kanibala.

Když jsem vyšel z brány věznice, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl cigarety u Shalina. A teď je kouří člověk, který se cítí být duševně nemocný asi kvůli tomu, že nezabil ještě i svědky…

28. 2. 1997
Sevastopolský Městský soud odsoudil Jurije Shalina k trestu smrti za vraždy, loupeže, znásilnění, vandalismus a nemravné chování. Forenzní psychiatři potvrdili, že Shalin je zcela duševně zdráv. Shalin se u soudu ke všemu doznal a žádal o shovívavost. Když mu nebyla udělena, podal odvolání k  Nejvyššímu soudu Ukrajiny.

A já opravdu nevím, jak celá kauza s pánem Temnot dopadla