Николай Джумагалиев (Nikolaj Džumagalijev)

„Lov jsem miloval vždy.  Často jsem lovil zvěř. Ale ženu jsem lovil poprvé.  Když jsem šel po cestě směrem na Uzunagah-Maibulak, uviděl jsem nějakou mladou ženu. Byla sama. Uvnitř mi vše začalo šumět a bušit. Běžel jsem za ní.  Slyšela mé kroky a otočila se. Chytil jsem jí paží kolem krku a odtáhl stranou k nějaké skládce. Bránila se a tak jsem jí prořízl hrdlo nožem. Lačně jsem pil její krev. V ten moment vyjel z vesnice autobus, který vozil lidi do fabriky. Lehl jsem si na zem, a co nejvíce se přitiskl k mrtvole. Měl jsem hodně zmrzlé ruce. Když autobus odjel, zahřál jsem si je o ještě teplé ženské tělo. Svlékl jsem ji a začal porcovat. Odřezal jsem mrtvole prsa, vyřízl dělohu s vaječníky, oddělil jsem nohy od pánve. To vše jsem nacpal do batohu a odnesl domů.  Vyškvařil jsem tuk, nechal jej ztuhnout a mazal si jej na chléb jako sádlo.  Všechno maso jsem snědl sám. Nikoho jsem nehostil. Jednou jsem ho umlel na mlýnku, jednou jsem dělal knedlíčky, dvakrát jsem si griloval srdce a ledviny.  Maso z té ženy jsem jedl asi měsíc. Poprvé jsem se do jedení lidského masa nutil. Pak jsem si zvykl.“ ( první vražda)
25. ledna 1979 bylo tělo ženy nalezeno.  Policie zahájila vyšetřování, ale to k nalezení vraha kanibala nevedlo.

Nikolaj Espolovič  Džumagalijev se narodil v rodině Kazacha a Bělorusky. Byl předposledním dítětem a měl tři sestry.  Po ukončení deváté třídy nastoupil na železničářské učiliště. Po jeho ukončení byl přidělen na práci do Gurjeva. V roce 1970 vstoupil do armády a sloužil u vojska chemické obrany  v Samarkandu.
Ženy považoval za druhořadé bytosti.  Přesto však ve vztazích s nimi neměl žádné problémy. Svůj sexuální život začal v 18 ti letech. V roce 1977 onemocněl lues a trichomoniázou. Ve svém 21 roce si chtěl udělat řidičský průkaz a snažil se dostat na Kazašskou univerzitu. Ani jedno ani druhé se mu nepovedlo. Začal cestovat po SSSR, pobyl na Urale, na Sibiři, v Murmansku, vystřídal několik pracovních profesí od námořníka po elektrikáře a nikde nezůstal dlouho.  V roce 1977 se vrátil do svého rodného Uzunagachu a stal se z něj hasič. A vrah kanibal. V roce 1979 ještě pětkrát zabil s následným rozřezáním těla a pozřením lidského masa.  Dne 21. srpna v opilecké apatii postřelil svého kamaráda, za což byl zatčen.  Byla u něj diagnostikována schizofrenie a následně strávil necelý rok v ústavu. Po propuštění se vrátil do Uzunagachu.  Po návratu třikrát zavraždil.

Devátá vražda se pro něj stala osudnou. Pozval k sobě domů kamarády a kamarádky. Jednu z nich zabil a v sousední místnosti ji rozřezal. Když se hosté do místnosti podívali, utíkali ze strachu pryč a Džumagalijeva ohlásili na policii.  Chytili ho ještě potřísněného od krve. Policisté byli tak šokováni objevem, že nechali Džumagalijeva utéci do hor se sekerou v ruce. Další den byl však zatčen
3. 12. 1981 se konal soud. Vzhledem k předchozí diagnóze schizofrenie byl obviněný poslán do ochranného léčení na kliniku uzavřeného typu, kde strávil osm let.

V roce 1989, když jej přepravovali autem k běžné léčbě na psychiatrii, utekl a dlouho se toulal po celé SSSR.  Podle některých zpráv zabíjel v Moskvě i Kazachstáně. O dva roky později byl zatčen a navrácen zpět do léčebny. V ní byl uznán za vyléčeného a trest mu byl po čase odpuštěn.  V rodné vesnici se k němu stavěli velmi negativně. Během několika let se pohyboval v Moskvě, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu. Potom žil ve specializované léčebně ve vesnici Aktas pod Alma-Atou. Opravoval drobné spotřebiče. Žádal dokonce trest smrti pro sebe, ale odborníci to považovali pouze za zhoršení jeho zdravotního stavu.
Utekl opět do hor na území Kyrgyzstánu. Zabýval se výměnou různých bylin za jídlo mezi místním obyvatelstvem. S každým dalším dnem mu ale tento útěk přinášel větší a větší těžkosti.
Pátrání po něm se prodlužovalo. Bylo zapojeno i letectvo. A tak se hledaný rozhodl vyšetřovatele zmást a upoutat pozornost na hlavní město Moskvu. Napsal svému kamarádovi dopis „jako“ z Moskvy do Biškeku. Dopis končil strašlivými slovy: „Vrátím se nevím kdy. Je tu tolik krásných žen a nikdo si nevšimne jejich zmizení.“
Vyšlo mu to. Zpráva o jeho pobytu se roznesla velkou rychlostí a vyšla i v tisku.  Všichni věřili, že se Džumagalijev nachází v Moskvě. A její obyvatelé byli silně znepokojeni.
Hledaný vrah, kanibal, se rozhodl ukončit své dobrodružství. Předstíral krádež, měl v úmyslu se vrátit do Taškentu a doufal, že půjde do vězení pouze za přestupek. Jeho plán však selhal. V dubnu 1991 byl ve Ferganě chycen za krádež ovcí. Během výslechů ochotně přiznal krádeže, ale vysvětlit svoji cestu po Sovětském Svazu neuměl.  Vzhledem k těmto okolnostem byl do Moskvy zaslán požadavek o jakékoliv informace.
Do Fergany přijel z hlavního města plukovník Dubjagin, který se již dříve Džumagaljevovým případem zabýval.  Tak byl kanibal chycen a navrácen zpět do psychiatrické léčebny v Kazachstánu, kde je do dnešního dne, ale stále doufá, že soud uzná jeho vyzdravění a propustí ho na svobodu.

V roce 2010, 19 let po jeho chycení lékaři konečně uznali jeho uzdravení a Džumagalijev byl puštěn na svobodu.  Okamžitě zabil a rozřezal.

Od těchto událostí je Nikolaj Džumagalijev izolován od společnosti, léčí se na psychiatrické klinice, která je oplocena ostnatým drátem. Lékaři o něm říkají:
 „ Chování pacienta je klidné a v pořádku. Ochotně pracuje v kanceláři a pomáhá personálu. Nemáme důvody si myslet, že je pro okolí nebezpečný. Může se v klidu vyskytovat mezi lidmi a pobývat v obyčejné nemocnici.“

Případ Džumagalijev je stále otevřený. Odborníci, studující sériové vrahy, kanibaly, silně nesouhlasí se závěry lékařů z psychiatrické kliniky. 

Kam s ním?

Kdy uteče a dostane se opět mezi svou potravu?