Копай, Вершинин, Турочкин - Knedlíčky z prostitutky

"Sanitáři" v Alma-Atě

„Byly to jen prostitutky a narkomanky! Alma-Ata musí být od těchto zkažených žen očištěna! Jsme sanitáři a čistíme naše město!“

Výkřiky obžalovaného pobouřily soudní síň a vyvolaly řadu emocí. Účastníků procesu bylo mnoho: příbuzní obětí, právníci, státní zástupci, tisk i televize.  Bylo léto roku 1999. V místnosti bylo horko a dusno bez klimatizace. Ale nikdo si toho nevšímal. Zimničně se chvěli z toho, co se událo. Proces začal v srpnu, ačkoliv zločiny byly spáchány před rokem.

Z tisku:
„ V dubnu v Alma-Atě byly v popelnici poblíž ubytovny školy cizích jazyků nalezeny ostatky zavražděné a rozřezané mladé ženy.“

Tři obžalovaní byli bývalými zaměstnanci psychiatrické léčebny. První měl zvláštní jméno – Kopaj Sergej. Kdysi pracoval u policie. Vyhodili ho za soustavné opilství v zaměstnání. Byl přijat v psychiatrické léčebně jako sanitář, kde již pracoval jeho nevlastní bratr, druhý obžalovaný, Jevgenij Turočkin. Třetím obžalovaným byl kolega obou jmenovaných, Michail Veršinin.
Trojici mužů kromě zaměstnání spojovala nenávist k prostitutkám. Rozhodli se jednat a „očistit“ město. Domluvili se na určitém systému práce. Nalákali prostitutku do domu jednoho z nich. Slíbili jí, že dostane peníze podle toho, jak si je zaslouží. Do alkoholu či kávy jí přidali silnou psychotropní látku, po které se stala skoro bezvládnou. V tomto okamžiku oběť uškrtili lanem, jindy podřezali hrdlo nebo udusili.  Trup rozřezali ve vaně.  Kromě sexu zdarma ve všem našli ještě jednu výhodu: maso se lehce oddělovalo od kostí a kotlety či mleté řízky chutnaly výborně.  Takhle to u soudu popsal sám kanibal Sergej Kopaj.
Ze spisu:
„Když jsem ji uviděl mrtvou, dostal jsem neodolatelnou chuť na její maso. Chtěl jsem vědět, jak chutná.“
Z tisku:
„Ve snaze ukrýt mrtvolu a stopy zločinu Kopaj i Turočkin rozřezali trup. Odřezali maso od kostí se zvláštní surovostí a použili ho na přípravu kebabu.“
Novinář:
„Kvůli reportáži jsem o přestávce požádal soudce, jestli by mi neumožnil vyfotit si něco z případu. Ale to jsem neměl dělat! Ukázal mi fotografii, na kterou jsem se díval s ohromením a hrůzou. Byl to detail ženské nohy, která byla oddělena u kotníku. Odborníci říkají fragment těla.“
Z tisku:
„Dle slov bývalého zaměstnance policie Stanislava Beklemiševa byli občané v šoku z hrůzného nálezu. 26. ledna 1999 našel kolemjdoucí v popelnici blízko studentských kolejí rozřezané tělo mladé ženy.“

Novodobí „sanitáři“ do momentu zadržení snědli asi tucet dívek. Zbytky dávali do pytlů a házeli je do popelnic.  Ostatky byly rozmístěny po celém městě.  Policii postupně docházelo, že fragmenty těl nebudou od jedné oběti. Hlavy nebyly nikde k nalezení. Jedna z lebek byla nalezena u Veršinina. Během výslechu vypověděl, že lebku studoval a že se chystal udělat akademický objev.

lebka oběti

Z výslechu soudu, dotaz na S. Kopaje:
Soud: „Jak jste to s hlavou provedl?“
Kopaj: „ Vařil jsem lebku přímo v kuchyni. Potom jsem ji vyleštil a prodal kouzelnici za tisíc dolarů.“

Jak je možné, že si příbuzní nevšimli toho, že se u nich doma vaří lebka? Otázek bylo mnoho. Chtěl jsem vyslechnout manželku, paní Kopajovou. Jeli jsme se do toho bytu podívat. Byl to starý dvoupodlažní dům. Když jsem šel po schodech do druhého patra, zlověstně skřípaly. Tudy šly prostitutky na smrt. Otevřela dívka, představuje se jako manželka a zve nás dál. Chodba byla v modré barvě. A hned první dveře vedly do kuchyně se sporákem. V úvodu rozhovoru nám žena sdělila, že s manželem žijí odděleně. Zavedla nás do jeho pokoje. Bylo zajímavé, že nad postelí mu visela fotografie manželky. V té souvislosti mě napadlo, že Kopaj na jedné straně uctíval a zbožňoval manželku a na druhé straně krvelačně vraždil.  A vraždil právě pod touto fotografií. Jeho vana byla přímo v místnosti za závěsem. A v ní rozřezávali těla.
Ale rozřezat a naporcovat lidské tělo musí dát hodně úsilí a zvuky této činnosti musí být slyšet. Kopajova manželka vypověděla, že odchází s dcerou velmi často k příbuzným a žádný podivný hluk neslyšely. Vzpomněla si však, že její manžel jednou zabil kočku všem před očima. Zlomil jí páteř a smál se, že je to přece jen kočka.

Psychiatrické vyšetření potvrdilo, že obžalovaní jsou mentálně zcela v pořádku. Státní zástupce pro ně požadoval trest smrti. Obhájci obžalovaných proti rozsudku nevznesli ani jednu námitku.
V poslední řeči  obžalovaní prohlásili, že k doznání je donutila policie. Soud jim neuvěřil.

Všichni tři byli na konci září roku 2001 odsouzeni k trestu smrti.

Myslíte si, že jejich odsouzením vše skončilo? Také jsem si to myslela. Na internetu jsem však našla odkaz „Kanibal hledá práci.“ https://www.megapolis.kz/art/Kannibal_mechtaet_rabotat .
Odsouzení měli štěstí. V prosinci roku 2003 byl v Kazachstánu zrušen trest smrti, a ačkoliv rozsudek zazněl v roce 2001, trest jim byl změněn na odnětí svobody na doživotí. Proč se tak stalo a jak to, že rozsudek nebyl vykonán ihned po vyřčení, mi není jasné.
Jak se ukázalo, Sergej Kopajev zemřel ve vězení.  Veršinin a Turočkin byli  umístěni do stejné trestanecké kolonie ve městě Žitikara v Kostanajské oblasti a odpykávají si trest na doživotí. Jsou v pořádku a je o ně velmi dobře postaráno.

Je tohle ta vysněná cesta k demokracii?

Pokud by se v Kazachstánu konalo referendum o trestu smrti, rozhodně by většina obyvatel byla pro jeho zachování. Vězeňská populace je velká a finanční rozpočet stojí obrovské peníze. A co je tohle za tresty? Pokud jsou kanibalové nevinní, proč je nepustit na svobodu?  A pokud jsou vinní, proč neodpovídá jejich trest zločinu, který spáchali?
Pseudodemokracie, humanismus, „lidská práva“ a morálka? Z té novodobé snahy o demokratické bytí udělaly monstrum.  A nejen v Kazachstánu.