Иван Лебедев (Ivan Lebeděv) - Rozhovor s kanibalem

Přiznám se, že se tentokráte zdráhám příběh Ivana Lebeděva jak číst, tak nad ním uvažovat a zveřejnit jej. Snad poprvé, co se tímto tématem zabývám, jsem nahlédla až na dno duše člověka, který se trápil, zabil a snědl. Je mi z toho těžko a úzko. A vím proč. Žijí mezi námi samotáři. Na první pohled je nepoznáte, protože se naučili s Vámi všemi žít. Ale do jejich nitra a úzkostí je velmi těžké nahlédnout. Je to jako místo vnitřností nosit těžký žulový kámen a tiše a nenápadně prosit o pomoc. Naděje, že si takového člověka někdo všimne...je však mizivá. Dokud na sebe něčím neupozorní sám. V průběhu rozhovoru reportéra s Ivanem si uvědomíte, o co asi šlo. Nahlédnete do myšlenek obyvatel Murmanska a zamrazí Vás z marné naděje matky oběti. A číst doslovnou zpověď Ivana...zatím jsem ji nezveřejnila celou...i tak se mi dnes bude těžce spát...SH

Vysvětlivky:
R: reportér
I: Ivan Lebeděv
NP: Nina Petrovna, matka oběti
(reportér Ivanovi někdy v rozrušení tykal)

Píše se rok 2011. S Ivanem jsme se sešli v detenčním centru v přítomnosti vyšetřovatele a advokáta. Štíhlý, mírně nadprůměrné výšky, nakrátko ostříhaný, nijak nepříjemný či zlověstný pohled. Možná se díval až příliš klidně. Jako by si myslel, že to, co se kolem něj děje s ním nemá nic společného. Povídal si rád. A nic neukrýval.

R: Ivane, pokud vím, líbí se ti film Mlčení jehňátek s lidožravým zabijákem Hannibalem Lecterem. Thrillery, knihy, zdá se, že to vše tě vedlo na myšlenky páchání zločinu?

I: Kdepak. Takové myšlenky jsem měl již v dospívání.  Začal jsem u sebe. Snažil jsem se uříznout si špičku nosu a vykastrovat se, považoval jsem se za ošklivého. Chtěl jsem být dokonalý člověk.    

R: Říká se, že rodiče Vás chtěli poslat k armádě v naději, že Vám to pomůže.

I: Otec mě vzal nejdříve k terapeutovi. Podivné myšlenky ustoupily, ale věděl jsem, že v hloubi mám myšlenky a touhu vyzkoušet chuť lidského masa. V armádě jsem ještě více o všem přemýšlel. Rodiče mi finančně pomáhali, ale já se jim nikdy nesvěřil. Za jejich peníze jsem si koupil brousek na nože.

Ivan mírně naklonil hlavu, jako by si chtěl lépe podrobně vzpomenout na všechny detaily. I když k hrozným událostem došlo před několika týdny. Proč potřeboval brousek, to nespecifikuje. Bude to však jistě děsivé.

R: Byl jsi studentem ropného průmyslu, potom fakulty psychologie, číšník, manažer. Čím vším ses nezabýval! Proč jsi u něčeho nezůstal?

I: Chtěl jsem být psychologem a rozumět hlavně sám sobě. Na tváři se mu objevila grimasa s náznakem úsměvu. A pak jsem se rozhodl věnovat se marketingu internetu. Chtěl jsem dát dohromady svůj vlastní pracovní tým.

R: Chtěl jsi být finančně nezávislý?

I: Ano. Chtěl jsem si koupit hezké auto a přál jsem si odjet na ostrov Bora Bora v Tichém oceánu. Ale byly to sny velké, o kterých sní i mnoho jiných lidí.

Recepty na jídlo z lidského masa hledal na internetu.
O podrobnostech seznámení se s obětí vraždy kanibal Ivan povídá pomalu, spíše skoupě.

I: Navštěvoval jsem na internetu Seznamku. Chtěl jsem se seznámit s dívkami. Oslovil mě však muž jménem Alexandr. Zpočátku jsem mu neodpovídal, on mi však psal dále. A dal mi návrh na setkání. Krátce před vraždou, jednou v noci, jsem hodně přemýšlel a rozhodl jsem se jeho návrh přijmout. Psali jsme si jen krátce a mnoho jsme o sobě nevěděli.

R: Proč jste se rozhodl vzít někomu jinému život?

I: Když přišel, byl jsem velmi roztřesený a vystrašený. Ruka, ve které jsem měl nůž, se mi třásla. Po prvním bodnutí jsem byl v šoku. Ale potom šlo vše automaticky. Pamatuji se i vše. Ale nevěřím tomu, že jsem vše udělal sám. Jako by mi pomáhala nějaká síla.

R: Netrpíte pocitem viny?

I: Kdepak. Moc se mi to líbilo. Ale ne vše dopadlo tak, jak jsem si přál. Chtěl jsem vyzkoušet hodně receptů, které jsem vyčetl na internetu. A tak jsem začal na seznamkách vyhledávat homosexuály. Znal jsem jich asi 15.

Mimochodem, Lebeděvův profil na sociální síti „ V kontaktě“ studovali specialisti na psychologii z Moskvy. Profil se jmenoval „Démon ve mně“ a Ivan si z něj dopisoval s dívkou. (viz plný text jeho zpovědi na konci)

I: Ano, měl jsem děvče. Když jsme se párkrát setkali řekla mi, že se jí líbím, protože nejsem jako ostatní. Dokonce jsme spolu i žili. Ale trvalo to asi jen měsíc. Nakonec mi totiž řekla, že jsem natolik zvláštní až je jí to divné a rozešla se semnou. Nelitoval jsem toho. Pochopil jsem, co znamená žít s ženou a byl jsem raději sám.

Otázky od matky oběti

Matka zesnulého, Nina Petrovna, měla pochybnosti o smrti svého syna. Tím více, protože výsledky testů DNA nebyly ještě k dispozici.  Napsala reportérovy otázky, které měl položit Ivanovi.

R: Jak vysoký byl muž, se kterým jste se setkal a co měl na sobě oblečeného?

I: Byl vysoký asi jako já, 1,75m, byl hubený a oblečený v džínovém obleku a teniskách.

NP: ano, ten popis je podobný mému synovi až na jednu věc. Byl hodně vysoký a tak pochybuji, že je tím mužem, který zemřel. (Tohle Nina vypověděla při poslechu nahraného rozhovoru reportéra s Ivanem)

R: Řekl Vám své pravé jméno?

I: Ne, až jsem byl zadržen, tak jsem se teprve dozvěděl, že se nejmenuje Alexandr.

R: Znali jste se již z dřívějška? Učil totiž na univerzitě, kde jste studoval.

I: To jsem nevěděl. Nikdy jsme se nepotkali.

R: Proč jste zahodil klíče i věci. Pomohli by určit totožnost majitele…

I: Nepřemýšlel jsem o tom. Zabalil jsem je a hodil do kanálu.

NP: I kdyby mi to říkali všichni okolo, nevěřím, že by zabil mého syna. Skoro se mi ulevilo a vím, že na mě jistě čeká doma.

Je pochopitelné, že matka oběti nevěřila ve smrt svého syna. Ale i tak rodiče Lebeděva svého syna zavrhli. Na návštěvy do vězení za ním nikdo nechodí. Momentálně je jeho společníkem pouze jeden mlčenlivý narkoman v cele.

I: Líbí se mi, že je takový. Většinou se na povahu lidí velmi rychle adaptuji. Když je lidí kolem mě více, začnu mít deprese a někdy i vidiny.

R: Byl jste překvapen, když Vás zatkli?

I: Věděl jsem, že se to stane, ale nemyslel jsem si, že to bude tak rychle.

R: Způsobil jste velkou bolest blízkým a oni Vás opustili…

I: Je mi to jedno. Ničeho nelituji.

R: Chápeš, že sis úplně zničil život?

I: A to jsem od začátku chtěl. Teď můj život bude plný osamělosti a ta mi umožní ponořit se do svých myšlenek.

Otázky pro obyvatele Murmanska
Říká se, že rodiče Ivana opustili. Jak hodnotíte jejich jednání? :

Světlana Prokhorenko, specialistka obchodního oddělení pro mezinárodní reklamu: „ Nemohu takové rodiče odsoudit. A některým rodičům je velmi těžké porozumět. Obecně platí, že jaký jsem rodič já, tak smýšlím o druhých. Je strašné, co se stalo jeho rodině i jemu samotnému. Chlapec se změnil na monstrum."
Eugen Baranovski, korespondent TV-21: „ Myslím si, že rodiče mládí velmi těžko rozumí. Jsou tací, kteří nedovedou omluvit ani dvojku z tělocviku. Je důležité, ne je odsoudit nebo omlouvat, ale pomoci jak jen to vůbec lze. Celá společnost musí pomoct. A všichni si musíme dávat pozor na své děti.“
Olga Smirnova, manažer cestovní kanceláře: „ Odmítnutí takového syna bych brala jako přiznání vlastní chyby a selhání. Nemohla bych se sama sobě podívat do tváře. Když něco mé dítě udělá, neznamená to, že tím pádem již není moje."
Jekatěrina Šulgina, expertka oddělení prodeje: „ Nikdy bych své dítě nemohla zavrhnout. Je to mé dítě, já jsem jej porodila. Miluji ho a vždy budu na jeho straně!“
Natalija Petrenko, programátorka: „ Někteří lidé se narodí s těžkou úchylkou. Homosexualita, exhibicionismus a jiné – ismy se dají ale výchovou rodičů podchytit a pracovat s nimi. Myslím si, že se jedná o selhání rodičů a nyní se pokoušejí ospravedlnit v očích veřejnosti tím, že se zřekli svého syna. Měli být pozornější a syna nechat léčit. Ne se jej vzdát.“
Dimitrij Aleksijčuk, inženýr: „ Rodiče nyní odsuzujeme velmi snadno.  Špatně syna vychovali a nyní se jej zřekli. Nikdy s nimi ale tisk nehovořil a oni sami s nikým také ne. Kdo ví, jak se rozvíjel vztah s jejich synem?  Kolik je to stálo času a nervů, aby z něj byl normální chlap, ale bohužel nadarmo?“
Mariana Markov, servírka: „ Celý příběh je velmi děsivý a nejednoznačně se posuzuje chování rodičů. Na jedné straně se distancují od chování svého syna, na druhé by mu měli pomoci i nyní.  Svoji vinu budou nosit do konce dní.“
Oleg Golovin, majitel řetězce knihkupectví: „ Na jedné straně rodiče kanibala chápu, je pro ně jednodušší zapomenout, že mají takového syna. Ale to je staví do role zbabělců, protože je to i jejich vina co se stalo.  Měli zavčas dát léčit své dítě a zabránili by neštěstí.“

Zpověď démona uvnitř mě.
Ivan Lebeděv.
(doslovný text, který Ivan napsal na svém internetovém profilu)

„ Můj život je tenkým paprskem slunce. Zbývá udělat poslední krok do tmy a v ní zabřednout. Nebojím se toho, že mě zavřou na psychiatrii, stejně nechápu, co dělám, nebojím se o budoucnost. Nebojím se orálního sexu s muži za peníze. Ale víte, hluboko ve svém srdci mám vztek a ať se stalo cokoliv, je faktem, že jsem podřezal hrdlo člověku a to nemělo vliv na mé svědomí.  V noci se nebudím. Mám dokonce výborný spánek. Někdy jsem dokonce zapomněl na to, co se stalo, že jsem jedl lidské maso. Nevěděl jsem jen, co dělat s masem na druhý den, když se zhoršovala jeho chuť a co mám dělat s lebkou. Snad si z ní udělám popelník.
To jsou střípky vzpomínek. Chtěl jsem napsat autobiografii…o svých fázích vývoje uvnitř mě…o škole, o divných pocitech…chtěl jsem být maniak…chtěl jsem být vykastrován, abych byl lepším…sny mají tendence plnit se.
Toho bohatého chlapa jsem mohl v autě jen uspokojit. Vzít si peníze a odejít domů. Ale to víte. Zatáhl mě k sobě domů. Líbilo se mu to a já se rozhodl dokázat mu, že jsem muž. Že jsem schopný uvažování a myšlení. A tohle vše hrálo svoji roli k probuzení dalších událostí.
Mé představy…mé myšlenky…můj rozpor mezi radostí a depresí. Líbilo se mi hrát si s osudem.

Žádná jména… všechny mé kontakty jsou černobílé obrázky v hloubi mé duše…noční můra…začala se má dospělost…jak směšné, rozumíš…má sexuální touha není cílená na děvčata či chlapečky…mám jen prázdné sny…prostě si užívám života s tím, kdo si toho „váží“…jeho krev na mé tváři, rukách, oblečení, je to jako orgasmus…jen má jinou úroveň…nepochopitelné…nemám touhu po svobodě, morálce…morálka…poslední bašta je zdolána…uznej…morálka není pro mě.  
Její oči…jen ty si mohou vzpomenout, co už nemá místo ve mně. Mluvím o naději…je to sestra lásky…může vyplnit tvou duši statečností…nebo vše převrátí v noční můru. Není to naděje, je to ďábel, já to vím…ležím v kaluži vlastní moči a krve…chci zapomenout…to není láska a naděje…je to…
      Pseudoláska…maškara…opona spadla…Londýnská mlha pohltila naše srdce…nic nestálo za to, abych podupal své sny.  Všechny ženy jsou stejné a všichni kluci chtějí jedno. V tomto světě se nic nemění kromě nás samotných. Je jen jedna cesta ven. Masová vražda. Hořkosladká chuť.  Klíč k vesmíru.

 Zůstat sám sebou…nechci se o nic starat…jsem ve vesmíru…jsem již mrtvý…má krev neexistuje…mé oči nic nevidí…já neexistuji…ale co mám dělat? Jak budu žít ve věčnosti, když jsem ostatním způsobil tolik bolesti?? A ti, pro něž neexistuje žádný zítřek, budou žít v nejtemnějším koutě mého srdce.

Jestli mě slyšíš…zahřej mě má hvězdo…svět je tak veliký…svět je tak cizí…nemohla bys mě zabít…jsem v nemilosti…den…měsíc…rok…bez léků…bylo to těžké…ale účel světí prostředky…každým dnem jsem se blížil k tomu šílenství…falši…prázdnotě…dívka s očima jako cukrová vata…ukázala mě sluníčko…lásku…bylo to překrásné…cítil jsem život v každém nadechnutí…v každém doušku vody…byla to moje svoboda…moje droga…nejdřív všechny nenávidíš a pak si zvykneš…pak jsi na nich závislý…uvědomil jsem si, že na světě není všechno z šedého kamene… že uvnitř mě má každý své místo, které nikdo nenahradí...a v tom je moje naděje…má síla…jenže ta síla zůstala v mém srdci nedlouho…oči se zamlžily…duše je mrtvá…

Šílenství je úzkým mostem mezi břehem rozumu a instinktu…sleduji tě, jako slepé dítě, které se plazí za svojí matkou, cítíce její vůni…opouštím však svůj život…“

Po zadržení se Ivan Lebeděv přiznal ke svému plánu zabít ještě deset lidí….

https://www.youtube.com/watch?v=bYbFcynwu9k