Абсолютный маньяк Andrej Čikatilo . Bраг народа СССР
25.12.2015 15:17Z příměstského nádraží odjel další vlak směrem do Rostova na Donu. Zanechal na špinavé betonové plošině asi tucet lidí. " Nemohu se rozhodnout. Zůstat ještě do večera a čekat na příležitost nebo odejít do města něco podnikat či nakoupit? Na to je asi už pozdě."
Zády k odjíždějícímu vlaku odcházejí z plošiny dvě osoby. Vzrostlejší muž po čtyřicítce, možná trošku starší, v decentním tmavém obleku s kravatou. V ruce drží ne příliš novou hnědou aktovku. V ní má patrně nějaké dokumenty. Po jeho pravici se snaží udržet krok malý, asi jedenáctiletý chlapec. Na sobě má levné džíny a kostkovanou košili s krátkým rukávem. Je to takový tradiční oděv místních chlapců. Vypadali jako otec a syn. Chlapec nedosahuje ani mužova ramene a tak se na něj zezdola zadívá. Starší se podívá na hodinky a přikývne. Přidali do kroku. Muž šel první schodištěm na konci nástupiště a chlapec jej následoval.
Nástupiště zůstalo prázdné. Je konec léta. Den je teplý, ale ne horký, přes slunce plují lehké mráčky a vánek nese vůni stromů a suché trávy. Slunce se dostalo z mraků a jeho paprsky se silně odrazily v kolejích.
Muž a chlapec se o něčem dohadují. Zdá se, že se nemohou domluvit, kudy půjdou. Kráčejí po kolejích, sejdou z nich na udusanou stezku v železničním náspu a směřují do lesa. V něm oba brzy zmizí.
Jeden navždy.
Z lesa je cítit chlad a vlhko. Voní spadané listí a houby. Cesta je uzoučká a lidé po ní chodí zřídka. Muž pustí chlapce dopředu, sám přidržuje větvičky, aby jej nešvihaly do tváře. Chlapec se otočí, podívá se tázavě na muže a ten přikývne. Jdou doprava. Je to kratší cesta. Pár kroků sdíleli cestu spolu. Muž jde pomaleji a začíná se velmi zlobně dívat na chlapcovy modré džíny a pevný hubený zadek. Chlapec se otáčí a opět se na něco ptá: „ Kdy se vrátíme na silnici? Je to ještě daleko?“ Zdá se, že jej nikdo neslyší. Vše je pro něj již blízko, na dosah ruky. Koupe se v potu, oči má skelné a čelist mu poklesla.
Na vlakovém nádraží se zdálo, že muž je poklidný a rozumný člověk. Možná i trošku nudný, jak to u dospělých lidí bývá. Tiše se chlapce zeptal kam a proč jde, nemá-li hlad a prozradil mu, že nedaleko v lese stojí jeho chata. Nabídl chlapci jídlo a pití, udělají si piknik na zahradě a společně se vrátí na stanici vlaku. Nikam již nespěchá. Povídali si spolu o knihách. Takový normální chlap. Nyní se mu však v očích blýská něco nebezpečného. Oči se na chlapce dívaly z podsvětí. Jako v hororovém filmu. Ve vteřině si vše chlapec uvědomuje, ale to jej již drží svalnaté paže a trhají z něj košili. Zahodil ji a udeřil chlapce do hlavy. Upadl na zem a vnímal zapáchající tělo. Byl jako v noční můře. Nemohl křičet, nemohl pochopit, proč z něj muž rve džíny dolů. Byl v pasti. A přesto si uvědomil, že vše se děje. Podařilo se mu vyklouznout ze železného sevření a snažil se křičet a volat o pomoc. Marně. Kdo by jej slyšel. Dostal ránu pěstí do žaludku. Sehnul se bolestí a lapal po dechu. Silnější náraz ho odhodil bokem. Obrovský, zuřivý chlap s kalhotami u kotníků si na něj lehl. Vzdychal, skřípal zuby, chraptěl a své prsty mu cpal na velmi bolestivá místa. Chlapec se snažil opět mu vyklouznout a křičet ještě hlasitěji. V levé ruce se muži objevil nůž. Bodl několikrát a krátce. Nůž se sekl v těle oběti.
Bolest nepřichází ihned. Nejdříve ucítil příliv mrazivé hrůzy, pak horké proudy vlastní krve a něco hnusného bílého na vlastním stehně. Byl ještě naživu, když se mu tyran zakousl do jazyka, vyrval mu jej z maličkých úst a žvýkal jej. Ležel polonahý vedle své oběti, přerývaně dýchal a čas od času si zkrvavenými ústy zívnul. Chlapcovým tělem projela silná křeč. Zasténal. Muž vstal, vzal nůž a bodal. Jednou, dvakrát, třikrát… Monotónně. A opět nad chlapcovým tělem ejakuloval. Když se uvolnil, začal se hloupě dívat na tělíčko chlapce, na jeho oblečení. Odřízl kus masa a držíce ho v ruce, obíhal kolem mrtvoly v kruhu. Pořád dokola. Křičel: „ Jsem partyzán, jsem Rudý hrdina.“ Pak se zarazil a začal věcně uvažovat a vykonávat. Otřel si ruce v orosené trávě, oblékl se, upravil a tělo uklidil pod listy.
Sběrači hub na něj narazili po týdnu. A pro policii začíná několikaletá práce s hledáním vraha kanibala. Tehdy ještě nevěděli, že konečné číslo obětí bude někde nad číslem padesát.
(Товарищ убийца.Ростовское дело: Андрей Чикатило и его жертвы
Кривич Михаил,Ольгин Ольгерт)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jazykovědec. Učitel. Údajný pachatel. Kuchař. Manžel. Otec. Dědeček. Muž z klece. Zatím je obviněný. Není shledán obžalovaným a slova sériový vrah kanibal ještě nezazněla. Jeho rodina byla z Rostova evakuována pod falešným jménem. Obavy z napadení rodinami pozůstalých byly víc než oprávněné.
U vchodu do soudní budovy nestála žádná hlídka, nikdo nebyl prověřován, nikomu se neprohlížely obsahy tašek, ale pravděpodobný vrah byl hlídán s významnou péčí. Nebyl umístěn ve staré vazební věznici KGB, ale ve slušném vězení, podle ruských vězeňských norem. Cela byla dvoukomorová. Mohl si číst noviny a poslouchat rádio. Ale spatřit jej bylo nemožné.
Během několika vteřin před zahájením soudního procesu jej soudce povolil vyfotografovat. Zachytit muže krčícího se v kleci, který předstíral, že si ničeho nevšímá. Nebylo možné s ním prohodit pár slov. Novináři mu směli otázky zaslat pouze písemně, na lístečcích, aby se večer nějak zabavil. Vězeňská služba však vypověděla, že vězeň na vše odpovídal velmi zkratkovitě a naprosto bez potíží okamžitě usínal.
Andrej Romanovič Čikatilo ( Андрей Романович Чикатило). Narozen 16. října 1936. ( День рождения 16.октябрь 1936, село Яблочное, Сумская область, УССР ). Střelen za pravé ucho 14. února 1994. ( 14 февраля 1994 Чикатило был застрелен в Новочеркасской тюрьме.)
----------------
Trávím s Andrejem Čikatilem pár posledních let. Nejdříve zvědavost, pročítání internetových stránek, shlédnutí filmů, dokumentů a následně soudního přelíčení. Ve všem mi pomáhá znalost ruského jazyka. Málo platné, přece jen to byl jejich člověk a tak o něm napsali nejvíce. Ruským způsobem a myšlením. Občan X. Zrůda. Nelíbí se mi příliš ta slova. Generalizují natolik, že z nich není úniku. Byl vždy zrůdou? Snadno si najdete informace o jeho dětství. Dospívání. I dospělosti. Vše je dobře dostupné a proto o všeobecnostech z Čikatilova života nechci psát já. Nechte se vtáhnout "jiným" příběhem. Bude se zdát možná chaotický. Ale jen do té míry, kdy se jako nestranní pozorovatelé stanete účastni všeho...co se tehdy událo a jak o sobě Čikatilo vypověděl. Chcete-li doopravdy znát,nestačí jen předělat práci druhých co do uspořádání. Pořiďte si vlastní zkušenost a nebojte se ji vyjádřit. A příběh se Vám spojí sám...
-----------------
Poslední oběť.
6. 11. 1990
Jeho poslední oběť se jmenovala Světlana Korostik. Bylo jí 22 let. Zabil ji na dobře známém místě – na nádraží Лесхоз, které bylo obklopeno lesním porostem. Přesně dva týdny před jeho zatčením.
Světlana byla ženou nemocnou, nešťastnou, nevyrovnanou a neupravenou. Takové ženy potkával na své pouti docela často, nijak se od ostatních nelišila, ale nebyla také o nic horší. Život dává, smrt bere.
„Ráno jsem nešel do práce a rozhodl jsem se jet do Шахты. Všiml jsem si ženy v otrhaných šatech. Říkala, že pojede na konečnou stanici a potom zpět. Chtěl jsem se seznámit.“ V soudním procesu přiznal, že se rozhodl mít s ženou pohlavní styk, v jehož průběhu ji zabije. Šli k lesu. V místa, kde již dříve zabil Gromova a Muratova. Žena se vším souhlasila a lehla si na bundu. Snažil se jí povzbudit. Ale líbit se jí to brzy přestalo. Urážela jej, nadávala, bránila se. Byla dostatečně silná a mohla uniknout. "Vytáhl jsem nůž." Snědl špičku jejího jazyka a bradavky. Ostatní, co uřezal po smrti, hodil pryč. Trup zasypal zeminou a listopadovými listy. Zabil ji a rozřezal zavíracím nožem s růžovou plastovou rukojetí. Stejným nožem zabil tři předcházející oběti. „Šaty jsem vzal sebou, abych je někde vyhodil. Nůž jsem si schoval. Na nádraží Лесхоз byli tři nebo čtyři ženy, houbaři a také nějaký muž…“
Jeho jméno bylo Igor Rybakov. Hodností seržant. Byl, stejně jako mnoho dalších, poslán do Rostova jako posila v hlídání lesů. 6. listopadu na něj zrovna padla služba v blízkosti místa, kde vrah naposledy zabil. Podle rozkazu měli hlídku držet ve dvojicích, ale jeho kolega z nějakého důvodu toho dne nepřišel. Nebylo to v pořádku. Nemohl ani na minutu ztratit pozornost. Avšak dodržet instrukce zase nebylo tak obtížné. Rybakov, oblečený v civilu seděl nedaleko od nástupiště u ohně, který si zapálil očekávaje vlak s houbaři a hřál se a sušil ve vlhkém listopadovém dni. Nebylo to tedy nijak nápadné. Povídal si s kolemjdoucími o všem možném.
Seržant se podíval na hodinky. Čtvrt na dvě. Brzy jej přijdou vystřídat. Seděl, padal na něj studený déšť. Raději by šel domů. Stoupl si, aby se prošel k nádražní pokladně a v tom uviděl vycházet z lesa vysokého muže v bundě a čepici s taškou přes rameno. Asi houbař, pomyslel si. Něco na něm ale bylo divného. Taška. Přece nebude dávat houby do takové tašky? Znehodnotily by se. To znamená, že to houbař nebude. A houbaři jdou většinou alejí k vesnici. Co tedy v takovém počasí dělal v lese?
Muž v čepici kráčel podél trati a schoval se u pokladny. Igor čekal několik minut a přemýšlel, jestli má jít k němu. On sám se však vydal jeho směrem. K táboráku. Šel shrbený a za chůze si otíral zamlžená skla. Přiblížil se ke skupince lidí, pozdravil a zeptal se: „Našli jste toho hodně?“. Jedna z žen ukázala poloprázdný košík. Druhá se jej zeptala, jak úspěšný byl sám. Ušklíbl se a rozhodil ruce. „Jaké houby chcete najít v tomto počasí.“ Igor nemohl odtrhnout oči od jeho oblečení. Zase tak zvláštní nebylo, ale upoutaly ho větvičky a listy přilepené na jeho zádech i tašce. Je to v pořádku, ten člověk vyšel z lesa, ale…proč má tedy tak dokonale čisté boty? A ještě jedna věc: stopy krve na tváři a ušním boltci a zavázaný prst na levé ruce. Mohl se asi zranit o větvičky, ale přesto…
Igor vstal, udělal pár kroků. Muž stále hovořil s houbaři. „Občane“, řekl mu Igor tiše.
Muž vzhlédl a otočil se. Igor pokynul prstem, aby jej přivolal, ale nebyl příliš ochotný. Přišel váhavě. Seržant se tiše představil a ukázal svůj služební průkaz. Vyzval muže k předložení dokumentů. Spěšně si rozepnul bundu, sáhl do náprsní kapsy saka a dlouze se v ní přehraboval. Na jeho hubené žluté tváři hrál každičký sval.
Když muž hledal své doklady, Igor si lépe všímal jeho tváře. Měl oteklé oči, prošedivělé strniště a hnědou skvrnu na líci. Cizinec konečně vytáhl své doklady. Tvrdohlavě se odvrátil. Rybakov pečlivě pročítal list za listem. Pas na jméno Andrej Romanovič Čikatilo.
Z mlhy asi půl kilometru od nádraží vyjel vlak. Rybakov chtěl na chvíli muže zadržet. Chtěl mu položit pár otázek, žádná rozumná ho ale nenapadala. „Jak jste se zde ocitl a proč jste přijel?“ Čikatilo zdvořile odvětil, že nešel ráno do práce, aby se mohl vypravit do Rostova podívat se na kamaráda. Pak se rozhodl projít se lesem a nadýchat se čistého vzduchu. Igorovi se na okamžik zdálo, že v očích Čikatila zaplál zmatek. Ale ten ihned zmizel. Čikatilo zaklepal nehtem významně na ciferník hodinek a Igor mu řekl: „Můžete jít.“
Neznámý zmizel dveřmi ve vlaku a Rybakov zůstal na místě zmučen pochybnostmi. Chtěl rychle skočit do vlaku, ale ten sebou trhnul a odjel z nádraží. Igor zůstal stát opuštěný na plošině a tiše si opakoval příjmení Čikatilo, Čikatilo…
---------------
Nemohu přenést do slov vše, na co myslím. Neznám ta slova. Snad někteří z Vás učiní závěr psaní o kanibalovi z Rostova za mě. A kdyby jste přece jen potřebovali pomoci, nabízím Vám dokumentární filmy v ruském jazyce. Nemusíte rozumět. Na tohle je lidská řeč stejně nedokonalá.
https://www.youtube.com/watch?v=J7zAmjHPmHY
